2007 Nairobi

Vzpomínky na Afriku I

Moje nečekaná mise do Nairobi měla tři zadání: referovat o průběhu projektu Local to Local Dialog u nás na semináři pro ženy z různých afrických zemí, účastnit se zasedání UN-Habitat v delegaci Huairou komise a zastupovat GROOTS na strategickém plánování Huairou komise. Pro novější MC na vysvětlenou: GROOTS (Grassroots Organizatins Operatig Together in Sisterhood) je celosvětová organizace sdružující svépomocné skupiny, Síť MC je členem a já jsem členka poradního sboru.

Huairou komise od svého vzniku v roce 1995 úzce spolupracuje s nerůznějšími programy OSN, snaží se ovlivňovat jednání tak, aby programy zohledňovaly, zmírňovaly ohrožení těch nejslabších. Účast delegace Huairou komise znamená sehnat peníze na dopravu, ubytování a stravu jednotlivých členů delegace, proto se pokaždé velmi pečlivě zvažuje účast každé jednotlivé delegátky (zatím jsme opravdu jen ženy), aby vložená investice měla záruku návratnosti (penězi se musí šetřit všude!). Prezidentem 20. schůze Habitat byl náš velvyslanec v Keni, a tak jsem zprostředkovávala kontakt na něho, což ovšem nepodmiňovalo moji účast. O té rozhodl zájem organizátorek semináře o české zkušenosti, ve chvíli, kdy získaly peníze na cestu, se zároveň rozhodlo o strategickém plánování Huairou komise, aby cesta každé delegátky byla co nejvíce využita.

Rozhodnutí padlo teprve tři týdny před zahájením schůze a zkomplikovalo domácí plány, ty jsem musela, ač nerada, ale přesto pracně změnit. Děkuji touto cestou všem, kteří mne v rozhodování podpořili, přestože i oni museli své plány přizpůsobit. Zpětně viděno, myslím si, že to bylo dobré rozhodnutí, které nám ještě přinese užitek.

Seminář Local to local Dialog
Projekt Local to Local Dialog (jak Američanky zkracují L2L) se zaměřuje na podporu spolupráce s místní správou a samosprávou, s odborníky a obecně na spolupráci v obci, která vede ke zlepšování životních podmínek. Místní sdružení GROOTS Kenya organizovalo L2L v několika komunitách, především ve slamech, posbíralo zkušenosti a rozhodlo se pro jejich rozšíření do různých afrických zemí, protože si myslí, že to je skvělý a jednoduchý prostředek, jak odstartovat změny v životních podmínkách. A tak se na dva dny sešla „děvčata“ z několika afrických zemí, jejichž jména si dnes mohu spojit nejen s obličeji těch milých žen, ale i s jejich příběhy: Keňa, Ghana, Tanzanie, Etiopie, Uganda, Burundi, Zimbabwe, Nigerie, Kamerun, Rwanda.

Když si pročítám své poznámky, které jsem si opravdu poctivě psala, abych se s vámi mohla podělit o co nejvíce zážitků, přiznám se, že se mi hned vybaví, jak mne dojímal způsob, jakým se představovaly: „Je mi ctí…., Jsem pyšná…. Mám to privilegium…., že mohu kráčet s …. „ a k tomu dodaly název své organizace. Ano všechny se hrdě hlásily ke svým organizacím a ke všemu, co se jim podařilo dokázat. Stejně tak jim dodává sebevědomí pocit sounáležitosti s domácí organizací i s GROOTS Afrika. Nejedná se o jakýsi kolektivismus, ale o vědomí, že společně docílíme více.

Seminář sám probíhal na naše poměry jako výuka v „1. třídě“. Když jsem si zpětně promítla, s jak různorodým chápáním se člověk v mateřských centrech setkává, říkala jsem si, že je nesmírně důležité, aby všichni pochopili, a proto jsou jednoduchá a často prostá sdělení větším přínosem, než akademické přednášky. Včetně častého opakování, co všechno jsme už zvládly a kde se právě nacházíme. Měří se vždy podle těch neslabších, povinnost silnějších je stát se oporou!

Otázky L2L vycházejí z principu Leadership Support metody, kterou se snažíme šířit v našich centrech. Jak žijeme? Co s tím? Jak to můžeme změnit? Na jednoduché otázky odpovídají lidé v různých podmínkách samozřejmě různě, stejně tak budou různé návrhy na řešení, ale společná nám všem je cesta. Cesta, o které víme, že musí jít formou spolupráce a že chceme-li něco změnit, musíme se na této spolupráci podílet. Hledat partnery na radnici a mezi odborníky. Partnerské rozhovory musejí vznikat na principu rovnosti a neobejdou se bez vůle a ochoty si porozumět. Potěšilo mne, že prožíváme i podobné zkušenosti. Jak například pomáhá, když partnery zveme k diskusi do mateřských center, kde nás posiluje výhoda domácího prostředí, nebo že i v africkém prostředí je nutný písemný zápis, aby se bylo o co opřít.

Když se pak snažily pojmenovat a rozebírat, co jsou jejich základní životní potřeby, bylo mi trapné nahlas srovnávat s našimi podmínkami. Posuďte sami, co by vás napadlo přidat k řadě: voda, potraviny, přístřeší, elektrifikace, alespoň veřejné záchody (když vlastní nejsou), řešení problémů s HIV/AIDS, zdraví a bezpečnost.

Tváří v tvář této realitě jsem si naplno uvědomila nezasloužené privilegium podmínek našeho života u nás doma, na druhou stranu jsme se otevřeně bavily o tom, že to neznamená, že nemáme co měnit a co zlepšovat, že dokonce jejich situace by měla být pro nás mementem, motivací k ochraně a udržení toho, co máme, což často pod zástěrkou pokroku a rozvoje bývá ohroženo. Jak je důležité nenechat rozhodovat o sobě druhé!

Velkým překvapením byla pro mne běžná praxe, že v Keni probíhaly rozhovory s představiteli obce 2 – 3 dny. Umožňuje to způsob zdejšího života. Když jsem mluvila o našich zkušenostech, nechápali, že naši zastupitelé si udělají čas tak na dvě hodiny. Během deseti dnů strávených mezi rodilými Afričankami jsem pochopila, že mezi zdejší zvyky patří i opravdu obšírné hovory, kdy se upřesňují detaily, kdy se všichni mohou vyjádřit, všichni mají právo znovu opakovat vyřčené, pokud to je jejich názor, a všichni trpělivě vyslechnou každého, byť by se názorově už po několikáté opakoval. Tuším, že tento zvyk vychází ze snahy podpořit lidi, aby se vyjádřili sami, aby se nebáli říct svůj názor nahlas. Avšak musím prozradit, ode mne a tuším každého jiného, kdo na takový způsob komunikace není zvyklý, to vyžaduje trpělivost a velké sebezapření.

Důležitá není metoda, ale důležitý je výsledek! A tak bylo pro mne fascinující na vlastní oči vidět konkrétní výsledky L2L rozhovorů ve slamu v Mathare: veřejné záchodky, první stupeň základní školy přímo ve slamu (děti tam dostávají oběd), jatka, která přinášejí obživu, policejní stanice ve slamu, se kterou spolupracují obyvatelé slamu a předcházejí tak kriminalitě, internetová kavárna uprostřed slamu!, kde mají přístup k informacím i obyvatelé slamu. Ale o tom až příště.

Vzpomínky na Afriku II

Slum Mathare
Pro účastníky semináře Local to Local Dialog (L2L) připravily organizátorky exkurzi do dvou slumů v Nairobi, chtěly se pochlubit výsledky L2L. Rozhodla jsem se jet do Mathare, protože jsem chtěla vidět i zdejší mateřské centrum, navíc mám slabost pro místní koordinátorku Annu Wanjiru. Přitahuje mne její tichá vyrovnanost, otevřenost a neskrývaná radost z maličkostí.

Opouštíme vilovou část města, kde každou vilu obklopuje vysoká zeď ukončená stočeným ostnatým drátem. O bezpečí obyvatel vily pečuje ještě v noci i ve dne hlídač. Zahrady náhle zmizí a najednou se ocitáme přímo ve slumu. Jedeme autobusem, který mi připomíná dětství, kromě archaického designu má zjevně dost odslouženo. Pravda stále více jsem raději, že nejedeme moderním a luxusním vozem. Mé rozpaky a pocity nepatřičnosti by asi byly mnohem silnější.

Slum Mathare se řadí co do velikosti až na druhé místo, žije tu „jen“ asi kolem 600 tisíc obyvatel, nedovedu odhadnout na jaké ploše, rozhodně neodpovídá potřebné ploše k důstojnému životu tolika lidí. Pohled shora do mírného údolí připomíná obrovskou koláž z plechů šedé, hnědé a černé barvy, člověk by tam možná ještě tušil kůlny, ale rozhodně ne lidská obydlí.

Hlavní silnici lemují trhovci, kteří nabízejí zboží denní potřeby od potravin přes oblečení po nábytek, který se často přímo na místě vyrábí. Tady však nakupují jen místní obyvatelé slumu. Nedovedu si představit, že bych měla odvahu něco koupit, tak jako vám nedovedu přiblížit důvody. Možná si zkuste představit, že jste se ocitly na trhu, který je postaven na skládce. A to přímo z nalezeného materiálu, který je na ní k mání.

Když už jsem nabyla dojmu, že nemůže být nic horšího, zabočil autobus do hliněné a rozblácené boční cesty, kterou stěží lze nazývat ulicí. Kolem zoufale smradlavého „vybydleného“ vícepatrového domu se dostáváme k nízkým dlouhým stavbám, které slouží jako škola i jako útulek pro psychicky choré, v jednom z bloků sídlí jedna z poboček svépomocné ženské organizace Grroots Kenya.

Po vzájemném představení vyprávějí místní aktivistky o svých zkušenostech s Local to Local Dialogem. Příběhy skrývají společné téma, které známe i z osudů matek z mateřských center: dřív jsem byla sama a teď mám spoustu dobrých kamarádek a mám pocit, že mohu dělat něco pro sebe i pro jiné. Ženy v mém věku i mladší bývají často vdovy, pro ně se práce v Groots Kenya stává přímo motivací k dalšímu životu. Z jejich vyprávění cítím silný náboj vůle k životu a hrdost na vše, co se jim podařilo. Jsou to většinou ženy bez vzdělání, to se snaží dohánět v rámci setkávání v Groots. Vyprávějí, jak ničemu nerozuměly a jak je ani nenapadlo, že by mohly na veřejnosti říct nahlas svůj názor, že by ho vůbec dokázaly formulovat. Kupodivu po letech společné práce se dokáží vyslovovat k palčivým problémům a společně s politickými představiteli hledat jejich řešení. Možná vám to připomíná i vaše vlastní příběhy. Alespoň mně, když jsem zavřela oči a odmyslely si, že mluví anglicky, se vybavily leckteré zážitky z našich center.

Čas běžel, vyprávění byla nekonečná, ale nakonec nastala chvíle na tvrdou realitu. Znovu jsme nastoupili do autobusu a vydali se tentokrát do úzkých uliček slumového labyrintu. Autobus se chvílemi natolik nakláněl, že jsem se obávala o stabilitu, zejména když jsme projížděli rozbahněnou cestou, kde pod vrstvou bláta nešlo odtušit stav terénu. Celkem zákonitě jsme vzbuzovali pozornost, autobusem se tu běžně nejezdí. Uklidňovalo mne, že tu nejsem na turistické atrakci, ale proto, abych viděla výsledky práce svých kolegyň. První zastávka nás přivedla do místních jatek, které si Groots zřídili na společnou obživu. Tam kromě otevřeného přístřeší, kde porážejí a zpracovávají dobytek (většinou ovce a kozy), jsem si ještě připadala jako na starém venkovském statku.

Další přišla na řadu obhlídka veřejných záchodků, k nim jsme se už museli prodírat uzoučkými cestičkami mezi plechovými obydlími, kde jsme museli pečlivě hlídat každý krok, abychom neuvízli v blátě, které se mísí se všemožným odpadem. Veřejné záchodky mají na klíče a udržují je „v čistotě“, přesto jsem byla ráda, že jsem jich nemusela použít.

Když si prohlížím fotografie, na kterých jsou věčně usměvavé děti, mám pocit idylické selanky. Čichové vjemy fotografie ani vyprávění nezachytí. Na druhou stranu jsme měli příležitost pokradmu nahlédnou dovnitř do obývaných přístřešků a tam bylo nepochopitelně čisto.

Když se uprostřed jedné z ulic objevila cedule se šipkou „Internetcafe“, měla jsem pocit, že to je legrace. Ale to je také jeden z výdobytků L2L zdejších Groots – dostupné spojení se světem.

Putování jsme zakončily ve zdejším mateřském centru, které slouží více jako hlídací služba pro ženy, kterým se zrovna podařilo najít práci. Takto si vzájemně vypomáhají. A pak už jsme kolem nové policejní stanice, která tam stojí opět díky místním ženám a ty jsou ochotny se podílet na její činnosti, protože chtějí, aby jejich slum byl alespoň bezpečný.

Autobus se znovu vrací do prostor, kde jsme se ráno sešli a čeká nás nečekané překvapení, s kterým především my Evropanky máme veliký problém: oběd! Z velkých várnic nám nabírají rýži, brambory a maso na plastové talíře, které se nejeví nejčistší, a lžíce ty jsou ještě mokré. Ptám se Holanďanky Emmy, která tu není poprvé, zda to je bezpečné, odpovídá, že jídlo je přece vařené. A tak prosím alespoň o malou porci s výmluvou, že nemám vůbec hlad. Moje představa velikosti se však neslučuje s jejich, talíř je plný jídla, co s tím? Vybavují se mi příběhy, které jsem slyšela před odjezdem jako varování, ale copak mohu odmítnout, dali si tolik práce, aby nás uhostili! V dobré víře na přežití se pouštím do jídla.

Naštěstí se mohu o zážitky rovnou dělit v mateřštině. Pozvala jsem na cestu do slumu české vládní delegátky paní Danielu Grabmüllerovou, ředitelku odboru bytové politiky Ministerstva pro místní rozvoj, její kolegyni Alexandru Vobořilovou a mladou dívku na stáži z Ministerstva zahraničí Janu Zelingerovou. Nesdělitelné zážitky se tak stávají naším spojencem.

Vzpomínky na Afriku III

Zasedání 21. schůze UN-Habitat
Druhým úkolem mé mise v Nairobi byla účast společně s dalšími kolegyněmi z Huairou komise na aktivitách spojených se zasedáním 21. řídící rady UN-Habitat. Jak jsem se zmiňovala v tiskové zprávě, posláním UN-Habitatu je podpora rozvoje společensky a ekologicky udržitelných lidských sídel a dosažení přiměřeného přístřeší pro všechny. Společný zájem ženských organizací ze všech kontinentů světa směřuje ke spolupráci s UN-Habitat na zlepšování životních podmínek ve městech a obcích po celém světě.

Zasedání UN-Habitat řídí padesáti osmi členná rada, která se schází jednou za dva roky v Nairobi. Připravují se plány na dva roky, včetně rozpočtu, který byl například pro roky 2002 - 3 schválen ve výši 300 milionů USD. Česká republika patří ke stálým členům, prezidentem 20. schůze byl dokonce náš velvyslanec v Nairobi Petr Kopřiva.

Podle suchosti předešlých odstavců snadno odtušíte, že dnešní vzpomínky budou poznamenány skutečností, že schůzování samo o sobě bývá nudnou záležitostí. Pravda když se sejdou lidé ze všech kontinentů, tak už jen pohled do sálu zaujme natolik, že i ten koho by jednání nebavilo má kolem dokola skvělé rozptýlení. Přiznám se, že i některé projevy byly poutavé a zábavné, takže na hodiny strávené v hlavním auditoriu občas i s chutí vzpomenu.

Přesto si myslím, že pro naši práci byla nejdůležitější pracovní skupina, které jsem se účastnila. Téma bezpečného života ve městech tuším propojuje většinu matek (rodičů) na celém světě. V každých životních podmínkách ovšem v reálu znamená něco trochu jiného a také vyžaduje jiná opatření. Podrobněji se vrátím ke konkrétním krokům v přípravě manuálů pro kulaté stoly, které by měly probíhat na přelomu září a října.

Důležité v tuto chvíli vidím to, že jsme se se členkami české vládní delegace domluvily, že bychom se chtěly právě touto problematikou společně zabývat a rozpracovat ji do širšího kontextu v rámci rozvoje měst a obcí. Našly jsme vzájemné pochopení důležitosti podílu občanů na řešení problémů života komunit právě během návštěvy slumu Mathari.

Na každý den ráno připravila Huairou komise tak zvaný „Women Caucus“ nebo-li ženskou poradu na témata spojená se hlavní schůzí. Měly jsme za úkol zvát členy našich vládních delegací, což se mně podařilo hned první den a měla jsem radost, že jsme tak měly příležitost být po celý týden v kontaktu a zrodil se výše zmíněný plán. Women caucus se stal tradičním rituálem jak na zasedáních OSN tak i na všech dalších setkáních, kde jsou účastníci z politického, odborného i občanského pole. Patří k výborné příležitosti, jak o osobě dát vědět. Mají jedinou nevýhodu, bývají hned po ránu. Tentokrát sice až v osm hodin, ale bohužel jsme bydleli tak daleko, že jsem musela každý den vstávat v šest hodin, abych byla včas na místě. Díky popularitě Women coucusu se naše skupina nevládních organizací dostala brzo do povědomí účastníků a já jsem v onom pomyslném „Babylonu“ světa získala pocit, že se všichni znají.

Po létech spolupráce Huairou komise s UN-Habitat už vzniklo opravdové přátelství a daří se prosazovat mnohá témata k řešení, především z pohledu rovných příležitostí. Ale samozřejmě vedle nás existují i další loby, která prosazují své zájmy, a ty se ne vždy shodují s našimi. Už jen proto, že často argumentujeme citem a odmítáme pouze ekonomická řešení. Přes veškeré sliby o podpoře ženské deklarace prezidiem, jsme nakonec zjistily, že byla z programu stažena. To v nás probudilo bojovnou náladu a rozhodly jsme se zeptat přímo nově zvolené prezidentky (nástupkyni po našem velvyslanci).

Snažily jsme se ji vyhledat v sídla prezidia, kde nám poměrně nevybíravě bránili muži, dokonce i tací, které znám delší dobu a kteří se vždy tváří, že jsou nám nakloněni. Stály jsme bezradně před kanceláři a věděly jsme, že tam paní prezidentka je (jméno té indické ženy nemám napsané, ani jsem ho na webu Habitat nenašla). Tu se v nestřeženém okamžiku otevřely dveře a Jan Peterson hlavní představitelka Huairou komise strčila hlavu mezi dveře a volala: „Paní prezidentko, jsme ženy a nechtějí nás k vám pustit!“ „Jen pojďte dál!“ řekla sama paní prezidentka, a tak jsme vstoupily a předložily jí dotaz. Ona hned pochopila, o co jde a řekla: „Nebojte se já se o to vahou mé osobnosti postarám.“

Rut Kolínská

v průběhu května 2007

nahoru