2006 Vancouver
Kanadské střípky I
Běh událostí minulých měsíců mi nedovolil příliš myslet na cestu, o které jsem věděla sice od konce března, ale stále se měnily podmínky a tím jsem do posledního týdne před odjezdem nevěděla přesný čas odletu. Ani informace ze zámoří nepřicházely v podobě, která by umožňovala směřovat k detailům cesty. Tak jako vždy, čím více se odjezd blížil, tím méně se hodilo odjet. Přes rozlišování mezi nutným a důležitým, došlo na oddělení nezbytného, které jsem se snažila ještě zařadit mezi vyřízené, ostatní umožní řešit elektronické vlnění kolem celého světa. Notebook si beru s sebou a ani netuším, kolik času budu nucena strávit v jeho společnosti.
Na jednu stranu se těším, že se zase sejdu s mnoha známými, na druhou stranu vím, že tentokrát mne čeká důležitý úkol facilitátorky jedné z pracovních skupin, sice na to nebudu sama, ale to mi klidu nedodává. Těší mne, že se nakonec podařilo, aby jela i Klára Smolíková z MC Radost v Táboře. V rámci projektu Local to Local se jim podařil malý zázrak, prosadily projekt „Dětské patro ve městě“, a tak věřím, že možnost prezentace na „světovém poli“ přinese užitek nejen jim.
Tentokrát mám i příležitost zúčastnit se příprav GWIA (Grassroots Women´s International Academy = mezinárodní akademie „ženských svépomocných skupin“) a World Urban Fora III (světové urbanistické forum) a mohu porovnávat s přípravou akcí Sítě. Kupodivu neukázněnost kolem přihlašování mi připomíná naše zkušenosti. Do daného termínu se přihlásí sotva polovina očekávaných, po termínu se roztrhne pytel s opozdilci, a pravděpodobně jen kvůli nutnosti víza do Kanady, nepřijel nikdo bez ohlášení, jak u nás bývá zvykem. Stejně jako u nás se organizátorky nad opozdilci ustrnou a doplatí na to ti poctiví, protože rozpočet samozřejmě s nárůstem účastníků neroste! Sumarizovala jsem přílety a odlety, každý dostal stejné zadání k vyplnění, přesto někteří jsou schopni naspat: „Přiletím v neděli odpoledne.“ Pro jiné je zase na obtíž vypisovat celé jméno. Všichni ovšem očekávají, že jim bude zařízen odvoz z letiště. V čem spočívá ona nekázeň a neúcta k organizátorům? Je to problém nás žen nebo těch, kdo pracují v neziskovém sektoru?
Inspirativní zážitek přinesl nákup nádobí pro účastnice. Ubytování totiž poskytuje Univerzita Britské Kolumbie ve svém kampu, kde nejsou všechny pokoje zařízeny nádobím a zejména druhý týden se budou účastníci sami stravovat. Spolu s dobrovolnicí Paris jsme zavítaly do velikého „sekáče“, kde se prodávalo kromě oblečení i vybavení domácnosti. Použité, ale často velmi kvalitní a krásné nádobí tu nabízejí za ceny i pro nás směšné. Mladá domácnost nebo studenti nají šanci se skvěle a levně vybavit.
Dny příprav jsou za námi, u registračního stolu vládne mírný zmatek a nepochopení - vedení kolejí nedovolilo vstup do pokojů dříve než ve tři hodiny odpoledne. Po křeslech na recepci pospávají utrmácené účastnice (muži jsou tuším jen dva) po mnohahodinových letech ze vzdálených koutů světa, nikdo se nad nimi nesmiloval! Vedení kolejí nedovolilo ani, abychom se ubytovaly podle svého přání, nekompromisně vyžádalo seznam lidí a samo je rozdělilo do pokojů, a tak Slovenky nemohly bydlet pospolu ani já s Klárou. Ta měla alespoň to štěstí, že dorazila až kolem šesté a mohla se rovnou ubytovat. Mám radost, že se cestou z Amsterodamu seznámila s Esther z Keni, stačil jí k tomu její popis, který jsem jí popsala (jak se vyplatilo sumarizovat přílety!).
Sled dalších zážitků umožní rychle zapomenout nelad kolem ubytování! V duchu indiánské tradice zahajuje akademii představitelka původního obyvatelstva modlitbou k Manituovi, později si zvyknu, že bez modlitby nezačne žádné společenské setkání (nejen slavnostní ale i nejrůznější důležitá rokování). Moje počáteční nadšení z úcty k tradici, rodině a především k matce se později při setkání s mladými potomky původních obyvatel změní v rozpaky. Z jejich úst slyším: „Nechceme být jen dekorací!“ Otázka národnostního soužití tu dosud není vyřešena, ztráta vlastní identity a pocit vykořenění provází možná všechny zdejší obyvatele, rozdíl asi bude v tom, že ti, kdo tu bydlí od věků, mají právem pocit okradení.
Po slavnostním zahájení začíná náročná práce. Od ledna jsme se v telefonických diskusích zabývaly otázkami, jak co nejefektivněji využít společně stráveného času. Zkušenosti z minulých setkání nás vedly k opuštění velkých statických prezentací v plénu a k vytvoření menších tématických pracovních skupin. Naše pracovní skupina „The Caring Community Development“ zahrnovala organizace založené na sousedské výpomoci (zejména péče o sirotky a postižené AIDS v Africe), mateřská centra a podobná zařízení na podporu rodiny. V řízené diskuse mají všichni šanci představit hlavní cíle jejich činnosti a co jejich práce přináší společenství, ve kterém žijí, pochlubit se i se svými úspěšnými zkušenostmi, svěřit se s obtížemi, na které narážejí. Společně se pak domlouváme, jak bychom se mohly společně pokusit „měnit“ svět, v čem nám může naše celosvětové propojení být prospěšné. Během této práce si uvědomuji, jak málo času míváme při našich společných „Síťových“ setkáních na podobné rozhovory. V listopadu nás čeká valná hromada, tam by mohl být dám prostor k tématickým diskusním skupinám, kde by se mohly prezentovat úspěšné projekty, účastnice by si mohly vyměňovat zkušenosti a cíleně promýšlet, jak zacílit společné úsilí.
Podobnou potřebu cítí i Slovenky, jejich „Únia materských centier“ prožívá podobný vývoj jako naše Síť. Mají možná výhodu, že začínaly později než my, v období, kdy společenská poptávka byla více nakloněna zakládání mateřských center. Ale podobně jako my zažívají skutečnost, že mezi neziskovými organizacemi mají svojí podstatou výjimečné postavení. Proto považují každou příležitost k prezentaci a výměně zkušeností jako nedoceněný přínos pro práci jednotlivých center i pro práci Únie. Překvapilo mne, že i u nich jsou centra, kterým pomáhaly při vzniku a která dnes s pocitem, že „už získala všechno“ přemýšlejí o zrušení členství, protože už Únii nepotřebují.
Tak jako při každém podobném setkání, jehož hlavními organizátorkami jsou Američanky, tak i tady narážíme (my Evropanky) na totální workohlismus, který nezná čas na klidné jídlo ani na kulturu. Další rušivý prvek, který se nedaří odbourat je permanentní improvizace, kdy dnes domluvené, neplatí zítra. Na druhou stranu výsledky práce týdenní akademie považuji za výbornou přípravu na následující týden prezentace na World Urban Foru III. Pravda je tomu tak jen díky mladým stážistkám a zástupkyním dalších profesionálních organizací, které po nocích zpracovávají zápisy z pracovních skupin a shrnují do textů, které se stávají podkladem pro závěrečný výstup. To většina účastníků vůbec netuší. Po pravdě přiznáno, občas musíme texty upravovat zpět do lidského „grassroots“ slovníku, protože jejich slovník bývá často příliš „akademický“. Uvědomuji si však, jak důležitou roli naše milé „sumarizátorky“ sehrávají a obdivuji je, že jsou ochotny přijímat naše „polidšťovací“ návrhy. Tuším, že i ony přijímají svoji roli jako „školu života“, která se jim může časem vrátit.
Obecně tu cítím daleko bližší vztah mezi profesionály a laiky. Bariéry mají potřebu vytvářet jen některé zástupkyně nevládních organizací v takzvaně rozvojových zemí. Tam totiž bývá zvykem, že ti bohatší, kteří se dostanou na studia, zakládají nevládní neziskové organizace, kde za peníze organizují svépomocnou činnost pro „grassroots“ ženy.
Kanadské střípky II
GWIA (Grassroots Women´s International Academy = mezinárodní akademie „ženských svépomocných skupin“) skončila, v mezičase jsem doslova ukradla jeden den k oddychu a prohlídce města s Klárou Smolíkovou. Celý týden, kdy svítilo slunce a jak místní říkají, bylo výjimečně krásné počasí, jsme strávily v místnostech, kde se dalo špatně větrat. Možná to znáte: jedeni potřebují ke svému bytí čerstvý vzduch, jiní považují sebemenší proudění vzduchu za průvan, vítězí tedy péče o zdraví!
A tak možná proto, abychom poznaly realitu běžných dnů, musíme se utíkat pod ochranu před deštěm tam, kam bychom za jiných okolností asi moc nezavítaly, do obchůdků. Turistické suvenýry však brzy omrzí neb jsou všude stejné. Přes nepřízeň počasí jsme zvládly obejít nejzajímavější části tak zvaného „down town“ tedy centra Vancouveru.
Moderní města vystavěná v minulém století, kde převládají výškové budovy o mnoha patrech, ve mně vzbuzují veliké rozpaky. Vancouver má velikou přednost v množství dostupné zeleně. Myslím tím zeleň ve městě mezi domy, jinak je zde samozřejmě dostupná i „divoká“ příroda městkou dopravou. To se mi na závěr pobytu podaří také trošinku ochutnat. Příroda prorůstající město by mne asi dokázala smířit s životem mezi betonem a sklem, jak vnímám centrum města. Pravda je, že některé domy se architektům povedly a že i přes svoji výšku působí zajímavě. Do mých úvah se však vždy vloudí myšlenky o energetické spotřebě (v zimě topení, v létě klimatizace, neustálý nucený pohyb výtahem...). Moc ráda bych také někdy měla čas k hledání odpovědí na mé otázky kolem rozvoje architektury ve vztahu k lidským rozměrům a rozměrům lidskosti.
Ale zpět k životu, ten je na ulicích a v plné míře všech radostí i slastí. Překvapující je těsné sousedství historického města (to se tu soustřeďuje kolem jedné ulice o délce cca 300 metrů) s „drogovou“ ulicí, kde je i za deště docela rušno. Pro člověka neznalého poměrů není příjemné jít kolem. Jsem ráda, že mám po svém boku Kláru! Později se dozvídám, že lidí závislých na drogách žije ve Vancouveru veliké množství, že se stále nedaří najít řešení a že tato ulice už je ve své podstatě výsledkem snahy města nezavírat oči před skutečností. V bezprostředním okolí žijí i místní bezdomovci, kteří vozí svůj majetek ve vozíčcích ze samoobsluh. Zpětně si uvědomuji, že každý, kdo chce zajít do míst, která nabízejí alespoň letmý kontakt se starou částí města, musí projít tudy, kde se soustředila bída města, kde postávají či posedávají žadonící žebráci, kteří nejsou nijak „vlezlí“, ale pochopitelně v člověku zanechávají pocit bezmoci.
Město žije přípravami na blížící se Olympiádu, všude se staví. Místní lidé doufají, že části města, které dnes nejsou zrovna reprezentativní, dostanou novou tvář a z centra města zmizí „bolavá“ místa.
Během procházky městem jsme se náhodně ocitly u nové knihovny, které částečně působí jako novodobé koloseum. Prostory nás přilákaly a obě tušíme, že by se knihovna stala určitě častým cílem našich návštěv. Na chvíli nás přepadne nostalgická touha po domově, to když mezi cizojazyčnou literaturou objevíme asi patnáct titulů v češtině, pravda jsou umístěny hned vedle záchodů (alespoň je nemusíme pracně hledat). Do kryté uličky či pasáže, která patří do komplexu budovy knihovny, si mohou návštěvníci unavení čtením či studiem odskočit na občerstvení. Mezi obchůdky nás zaujme „knihovnický“. Tušíme, že jeho provoz možná přináší drobný příjem knihovně. Mezi prodávanými předměty nacházíme milé objekty, které zpříjemňují zážitek ze čtení, například nejrůznější stojánky, záložky, tužky a poznámkové bločky pro čtenáře všech věkových kategorii.
K životu ve městě patří samozřejmě lidé. Co našince zaujme asi nejvíce, je neuvěřitelná vstřícnost. Řidič v autobuse nejen každého cestujícího osobně pozdraví, ale ochotně odpovídá na každou otázku a na závěr se poptá, odkud jste a popřeje vám dobrý pobyt. Podobně se chovají i ostatní, které musíte z nějakých důvodů oslovit. Mám pocit, že se lidé více vnímají a že jsou k sobě více ohleduplní. Lidé znalí místních poměrů tvrdí, že je to jen povrchní. Tato povrchnost je mi opravdu příjemná!
Rut Kolínská
11.7.2006