2006 Paříž
Zápisky z Paříže - Cestovní deník
Pondělí 6. března
1:45 - konečně všechno sbaleno, zařízeno….! Ostatní, co jsem nestihla počká, kupodivu práci nedá nikdy problém počkat, zdá se, že se dokonce moc ráda vrší! Jen doufám, že nás budík vzbudí.
4:15 - nejvyšší čas se obléknout a chvátat na letiště.
5:10 - zmatky s informacemi o odletu ještě ze starého letiště zmírnily šok: let odložen na 10:45!!! Vzdávám se varianty jet ještě domů a zase zpět, riskovat, že se problém podaří vyřešit dříve a já nebudu stíhat. Navíc přidávat manželovi starost, se kterou nepočítal, se mi v rámci jeho veliké péče nechce. Loučíme se a já zůstávám sama s osudem. Pozorovat život letištní haly během probouzejícího se rána by byla asi jedinečná příležitost, ale únava sehrává svoji roli, a tak klimbám a trochu sleduji dění kolem. Den a s ním ruch letiště, stejně jako moje únava nabývají na síle. Chuť využít nečekaně nabytého času k práci na počítači naopak ztrácí na intenzitě, až ji nakonec vzdám. S pocitem marnosti se dočkám po téměř šesti hodinách odletu.
11:25 - Od startu letadla se vše vrací do plánovaného režimu, jen čas neodpovídá.
14:45 - V hotelu, kde na mne čekaly do oběda, na mne čeká už jen zpráva s telefonem, ten však nefunguje, a tak se bez výčitek oddávám potřebám těla a usínám.
Kolem šesté hodiny mne vzbudí Sri z Filipin, se kterou sdílím pokoj. Všichni se s nadšením vítáme a jak jinak, jdeme na pracovní večeři. Diskuse se točí kolem novinek z našich organizací. Těší mne zprávy o všem, co se kde podařilo, povzbuzuje mne i to, že všude úspěch provázejí problémy. Večeříme společně s Nurdani z Turecka, poznala jsem ji v Istanbulu před pěti lety, pracovala pro hostitelskou organizaci Nadace na podporu ženy. Byla mezi „námi děvčaty“ výrazně mladá, získala si mne svojí otevřeností. Později jsme se potkaly ještě dvakrát, naposledy v Paříží před dvěma lety, když jsme se účastnily ustavujícího kongresu United cities a Local governments, dělala nám průvodkyni. Vdala se do Paříže za novináře německého původu, plánovala studovat a pracovat pro některou sociální nevládní organizaci. Dnes má krásné mimiko a za sebou sociologický výzkum v Indii, ten už prováděla těhotná a zažila na vlastní kůži nedostatek vody (nejen na pití). Díky její tříměsíční holčičce se mi otevírá pohled na situace, které bych přála všem rodičům u nás doma. Například v restauraci (kolem osmé večer!) okamžitě připravují číšníci dvě místa navíc pod korbičku kočárku, celý kočárek se v těsných restauracích nevejde. Když přinesou objednané jídlo tatínkovi, který právě odešel ven uspat dítě, s omluvou ho odnesou a přinesou čerstvé, až je zpátky. Využívám pozvání Sandy a Jan k procházce noční Paříží, jako bych tušila, že jinou šanci vidět něco z Paříže mít nebudu. Blízké okolí hotelu nabízí skvosty jako je Notre Dame a starobylé mosty na Seině. Probíráme situaci Sítě MC v ČR, romantika noční Paříže nás vede ke vzpomínkám na začátky naší spolupráce, jsou to ony, kdo mi vysvětlují, jakou obdivuhodnou práci naše MC za těch sedm let zvládla.
Úterý 7. března
Místo jednání zajistila radní v sedmé pařížské čtvrti u nich na radnici ve sklepních prostorách, které slouží k pracovním poradám. Místnost bez oken a čerstvého vzduchu velmi zatěžuje pozornost. Nejsem sama, kdo má problémy. Pracujeme na strategickém plánu spolupráce GROOTS a Huairou komise. Den je dlouhý, plán práce neubývá. Vracíme se za tmy, všudypřítomná policie připomíná stávkující studenty. Tentokrát brousíme alespoň nejbližším okolím, židovská čtvrť mi velmi připomíná pražský Josefov, jen tu mám pocit lidštějších vztahů, atmosféra pražské noblesy mi vůbec nechybí.
Středa 8. března
Hned po ránu se setkáváme s nepochopitelně agresivním jednání policie, která zadržela mladíka, nevíme sice proč, on se jim ani nebránil, přesto ho brutálně mlátily. Den je podobný tomu včerejšímu, jen se odehrává pro mne dávno vytlačený rituál oslavy MDŽ (pro mladší generaci: mezinárodní den žen). Všechny kolegyně si spontánně přejí k svátku, dostáváme květinu, v malé hospůdce nám majitel přinese šampaňské.
Čtvrtek 9. března
Dopoledne jednáme kavárničce v blízkosti hotelu, protože odpoledne se máme účastnit na pařížské radnici, v jejíž blízkosti bydlíme, slavnostního jednání United Cities and Local Government na aktuální téma ženy ve městě. Směsice účastníků (většinově žen) vyslechla projevy opěvující ženy, trochu mne to vrátilo o mnoho let zpět, až najednou vystoupila místostarostka z Barcelony a poměrně přímočaře a vtipně zhodnotila podmínky žen ve srovnání s muži. Na Evropské chartě rovných příležitostí žen a mužů v životě obce se podílela i Česká republika, zastoupená Svazem měst a obcí. Dávám si úkol navázat s nimi kontakt, myslím si, že by mohli mateřským centrům pomoci.
Pátek 10. března
Včerejší rychlý oběd se mi stal osudným, možná napomohl i dobře ukrytý vir střevní chřipky, se kterou se potýkala naše Viktorka před mým odletem. Celý den jsem zápasila s tělem, které se bránilo jakémukoli pohybu, zatímco ostatní jednaly s UCLG o možné spolupráci. Prema z Indie mi dala vskutku zázračné zelené bobulky, jakási koncentrovaná esence máty. Večer jsem byla konečně schopna života, a tak jsem se zúčastnila alespoň večerního závěrečného hodnocení našeho jednání. Domluvily jsme prezentaci na World Urban Foru ve Vancouveru. Výsledky našeho projektu Local to Local sklidily pochvalu a máme naději, že získáme další podporu. Rovněž máme naději, že se podaří za podpory Huairou komise realizovat návštěva matek z Jihoafrické republiky, chtěly by se v našich MC inspirovat. Do dvou hodin do rána jsme ještě se Sandy Schilen procházely krok za krokem projekt pro Nadaci Bernard van Leer.
Sobota 11. března
Po třech hodinách spánku musím vstávat, abych byla zavčas na letišti. Projíždíme Paříž nad ránem ještě za tmy, konec konců jinou jsem ji tentokrát ani neměla šanci poznat. V myšlenkách už jsem doma, tolik se těším! Promítám si ale ještě rozhovory prožité během týdne, to bývá příležitost nahlédnout do života v odlišných kulturách. Tentokrát jsem si hodně povídala na pokoji se Sri z Malajsie. Dodržuje přísně některé povinnosti spojené s muslimskou vírou, například nosí stále šátek na hlavě. Sundává ho jen před nejbližšími, směla jsem být přítomna rituálu jeho svlékání a oblékaní. Kdo ji nezná, asi si ji zařadí mezi tradiční konzervativní muslimky. Ona však svými názory i jejich žitím předčí mnohé „emancipované Evropanky“. Možná i proto se zatím nevdala, protože touží po tom vzít si muslima, ale nechce se stát jeho služkou. Rozebíraly jsme spolu i současné teroristické útoky a podíl muslimů na nich, o možnostech soužití lidí různých vyznání. Sri říkala: „Žádná víra nenutí nenávidět a zabíjet, to je jen výsledek toho, že se odvracíme od víry.“ Vzájemný respekt a toleranci přehlušujeme mocenskými zájmy.
Rut Kolínská
6. - 11. března 2006