2007 Davos
Příprava aneb Summit sociálně prospěšných podnikatelů – Zürich 20.- 24.1.2007
Osobní setkání lidí, kteří mají společné zaměření, zájmy nebo cíle, bývá skvělou podporou pro další práci. Však to znáte z regionálních či republikových setkáních, kam se vám možná někdy ani tak moc nechce, a pak se vracíte domů nabiti energií a inspirací. Z této představy vycházeli manželé Schwabovi, kteří založili nadaci na podporu sociálně prospěšného podnikání. A tak místo přímé finanční podpory nabízejí všem, kterým udělili titul Sociálně prospěšný podnikatel, možnost účasti na summitech, případně na dalších seminářích i na Světovém ekonomickém fóru v Davosu.
Pokaždé, kdy se někam chystám, mám pocit, že se mi to vůbec nehodí a že bych udělala lépe, kdybych zůstala doma. Časová tíseň před odletem skrývá v sobě možná poměrně dost výhod. Člověk nemá čas myslet na nesmysly, ale na druhou stranu jsem tentokrát odlétala s pocitem, že jsem absolutně nepřipravena. Měla jsem však obrovskou výhodu, že jsme cestovaly spolu s Petrou Vitoušovou, prezidentkou Bílého kruhu bezpečí. Ta získala ocenění Schwabovy nadace už dříve a mohla mne zasvětit do toho, co mne čeká.
Summit měl letos novou podobu, ostatně množství sociálně prospěšných podnikatelů stále více přibývá, na setkání jich přijelo kolem 120 z nejrůznějších koutů světa. Účastni byli i představitelé byznysu, což mne překvapilo, že přijeli už na „náš“ summit. Do kuloárů proniklo, že o „nás“ začínají mít velký zájem.
Ocitla jsem se v naprosto neznámém prostředí, ale některé momenty mi moc připomínaly naše Síťová setkání, kdy se s nadšením, že se opět vidí, vítají staří známí, kteří si nadšením sdělují, co je u nich nového. Velmi mne nadchlo, že i ti, kdo se předem neznali, neměli zábrany oslovovat nové členy komunity. Otázky: „Jak se jmenuješ, odkud jsi a co děláš?“ zaznívaly zcela přirozeně, a tak jsem docela rychle zapadla hned na zahajovacím večírku, kdy jsme si ještě nemohli číst jména a „země původu“ z cedulek na prsou.
Plejáda sociálně prospěšných podnikatelů mne ohromila, příběhy jednoho každého by se často mohly stát námětem na románové zpracování. Jen těžko se mi vybírají příklady:
Eugenio – brazilský lékař, který sehnal peníze na „plující ordinaci“ – loď, která pluje po řece Amazonce, aby lékařská péče byla dostupná všem domorodcům.
Mel, co založil Světový fotbalový pohár bezdomovců.
Úžasná Číňanka Qing, která celý život podporuje venkovské ženy a imigrantky, aby si zachovaly svoji důstojnost.
Sergej z Ukrajiny, který pomáhá bezdomovcům, aby mohli najít nový domov.
Manželé Sadowski z Polska také pracují s bezdomovci.
Andrea z Německa přišel díky setkání se slepým člověkem na potřebu odbourávání bariér mezi slepými a vidoucími. Jeho projekt „Dialog ve tmě“ jsem si vyzkoušela na vlastní kůži a nadchlo mne to.
A tak bych mohla vyjmenovávat jednoho po druhém. Každý z nich se vyrovnává s „bídou“ našeho vezdejšího světa tím, že se snaží najít řešení, které kousek té bídy promění ve snesitelné bytí.
I kdyby se summit odehrával jen v rovině sdílení osudů, odjížděla bych s pocitem nezasloužené příležitosti obohatit se příběhy jiných a pocítit sílu jednotlivých osobností. Schwabova nadace však připravila i vzdělávací program o managementu a panelové diskuse, které přibližovaly i příklady možného propojení se světem byznysu.
Pokusím se stěžejní postřehy přidat v dalším Úterním dopise, ráda bych, abyste i vy mohli co nejvíce čerpat ze zkušeností, které se nám možná dnes zdají příliš vzdálené, ale kdo z nás tušil před patnácti lety, že se například mateřská centra stanou v podstatě přirozenou součástí komunitního života?
O mateřských centrech se hovořilo i na Světovém ekonomickém fóru
Schwabova nadace ve Švýcarsku uděluje každoročně ocenění „Sociálně prospěšný podnikatel/ka roku“. Sociální podnikání je praktický a inovativní přístup k sociálním, ekonomickým problémům i problémům životního prostředí. Slovy zakladatele Schwabovy nadace sociální podnikatel/ka potřebuje rozum, duši a srdce. To znamená, že musí k řešení přistupovat profesionálně, musí mít nápad, kterému věří a ke kterému přistupuje se zanícením.
Odměna pro vítěze nespočívá v přímé finanční podpoře, ale vítězové jsou zváni na Summit Sociálních podnikatelů, na regionální setkání Světového ekonomického fóra a mají také šanci se dostat na Světové ekonomické fórum v Davosu a na setkání mladých světových vůdců, tedy mladých do čtyřiceti let, kteří dosáhli světového úspěchu na poli byznysu, politiky, vědy nebo v mediální sféře.
V mezinárodní soutěži Sociálně prospěšný podnikatel v roce 2005 se dostalo mně a Síti mateřských center v ČR velké cti, byla jsem zvolena Sociálně prospěšnou podnikatelkou. Konečně u nás mateřská centra začnou být chápána jinak než jako projev vrtochů nudících se matek na mateřské dovolené a konečně začne být práce matek v mateřských centrech přijímána jako skvělá podpora rodiny, partnerských vztahů i zdravého rozvoje dětí. To byly moje první myšlenky, teprve později mi došlo, co mne čeká, ale běh časů mi nedovolil příliš se zaobírat představou cesty do Davosu. Ostatně Světové ekonomické fórum v Davosu nebývá u nás v médiích podáváno tak, aby získalo sympatie běžného občana. Ekonomicky nejmocnějším světa bývá podsouván jediný zájem a to udržet si světové trhy.
S přicházejícím Adventem loňského roku však přišel i balík plný dokumentů, a tak jsem byla zahlcena informacemi, které ve mně vzbuzovaly velké obavy, ale i určitou naději. Zejména věty jako: „Na Světovém ekonomické fóru jsme přesvědčeni, že ekonomický růst bez sociálního vývoje není udržitelný.“ Nebo: „Urychlení spolupráce nejrůznějších investorů může zlepšit životní podmínky.“ Navíc začala zvyšovat moji zvědavost hlavní témata veřejných diskusí, které se na fóru vedou:
- Globalizace nebo deglobalizace k prospěchu nejchudších?
- Kdy je ekonomie etická?
- Respektování, překračování a posouvání hranic
Pročítání materiálů mi pomohlo odhalovat příznivější podobu Světového ekonomického fóra, a sice společenství osobností světové ekonomie, politiky, vědy, kultury, médií i občanské společnosti. Ti všichni se budou snažit hledat odpovědi, například jak naložit s reálnými hrozbami globálního oteplování nebo s nároky lidstva na spotřebu energie.
Patřím k lidem zvídavým a zvědavým, přesto jsem se nevyhnula smíšeným pocitů o nepatřičnosti. Ty se však částečně rozplynuly na Summitu sociálně prospěšných podnikatelů, který Světovému ekonomickému fóru předcházel. Společenství podobně „potrefených“ a vášnivě zanícených kolegyň a kolegů z celého světa mne povzbudilo a nadchlo.
Společně jsme pak směřovali vlakem do Davosu. Konec ledna a po zimě téměř žádné stopy, příroda chce zřejmě moudrým a bohatým světa dodat hmatatelnou ilustraci globálního oteplování. Jakkoli otázky udržitelnosti života mé myšlení hodně zaměstnávají, přesto jsem kromě velkých veřejných setkání, na kterých o životním prostředí mluvili přední politici světa jako například německá kancléřka Angela Merkel, britský premiér Tony Blair nebo brazilský prezident Lula da Silva, vyhledávala mezi workshopy nabízenými organizátory Světového ekonomického fóra menší pracovní skupiny, kde byla šance slyšet názory a nápady zaměřené na oblast rodiny a mezilidských vztahů.
A tak jsem se ocitla i na pracovním obědě s mladými světovými lídry. Hotelová jídelna se proměnila v jednací sál, kde kolem kulatých stolů zasedli z části organizátoři, tedy mladí lídři, účastníci fóra a moderátoři. Stolovníci kolem našeho stolu zastupovali téměř všechny světadíly kromě Austrálie, rovným dílem ženy a muži. Diskuze vedená během oběda se přísně držela zadaného tématu, které se točilo kolem motivace mladých lidí zapojovat se více do vedení podniků nebo dokonce samostatně podnikat. Bylo pro mne velkým překvapením, když jsem z úst žen i mužů, a to z tak rozdílných zemí jako je Jižní Korea, Čína, Kanada a Jihoafrická republika, slyšela skoro ty samé odpovědi. Mladí lidé touží po možnosti skloubit práci s rodinou, bojí se, že budování kariéry jim překříží cestu k rodině. Rozhodně v ani jedné z odpovědí nepadlo, že v jejich plánech rodina nemá místo.
Začali jsme tedy rozebírat možnosti řešení, které pak byli předneseny v plénu. Během hovoru jsem si znovu uvědomila, jak na planetě Zemi panují přes veškeré kulturní a ekonomické rozdíly doslova globální problémy kolem života rodin především s malými dětmi. A jak přes veškeré rozdílnosti docházíme k podobným řešením. Hlavou se mi promítaly projekty z mateřských center zaměřené na slaďování rodiny a zaměstnání. I u našeho stolu jsme se shodly, že jednou velmi příznivou motivací pro mladé lidi je možnost v době, kdy otec nebo matka má malé děti, pracovat na částečný úvazek, aby se mohli dítěti věnovat oba rodiče. Stejně tak v dobách elektronické komunikace téměř nic nebrání pracovat z velké části z domova a uzpůsobovat si pracovní dobu podle vlastních potřeb.
Zjistila jsem, že k běžným opatřením zaměstnavatelů začíná patřit i sdílení částečných úvazků. Vyprávěla jsem u našeho stolu o práci mateřských center, o úspěšných projektech, které také považuji za určitou motivaci pro skloubení rodiny a zaměstnání. Mateřská centra sklidila obdiv především pro zanícení mladých matek dělat něco pro sebe i pro ostatní.
Diskusi shrnul Bob Elton, moderátor našeho stolu (prezident a výkonný ředitel British Columbia Hydro and Power Autority) a dodal, že on považuje za velmi důležitou motivaci dostatek volného času, stejně jako přísné oddělování pracovního zatížení a volného času, ten ovšem musí být aktivně strávený. Říkal, že je přesvědčen, že jedině tak podávají zaměstnanci dobrý výkon.
Vzpomenu si na to pokaždé, když usednu v nočních hodinách k počítači a zjišťuji kolik maminek tráví večery s počítačem. Pokud považují svůj čas v denních hodinách za čas pracovního volna, pak je to v pořádku. Obávám se však, že tomu tak není?!
Ve společenství účastníků Světového ekonomického fóra se hodně mluvilo o zodpovědnosti, spolupráci a především o potřebě partnerství napříč společností. Chvílemi jsem sice měla pocit, že skutečnost značně pokulhává za skutečností, ale na druhou stranu skutečnost, že sedí spolu u jednoho stolu špičky světové ekonomie, politiky, vědy, kultury, médií spolu s se zástupci občanské společnosti, mi dodávalo optimismu a naději, že mezi námi panuje vůle něco spolu dokázat. Mnozí si mohou myslet, že je to naivní, ale já věřím, že vykročit směrem ke změnám můžeme všichni a tam kam nás osud zavál, jen je potřeba k tomu mít dobrou vůli.
Rut Kolínská
13.2.2007