1999 New York
Best practice aneb letmý pohled do amerického života
V Bombaji jsem se pokusila byť lámanou angličtinou barvitě vylíčit práci mateřských center v naší republice, dopadlo to tak, že následovalo pozvání do OSN v New Yorku na zasedání komise Postavení ženy. A tak jsem se 1. března opět loučila s rodinou. Zmatků před cestou bylo tolik, že jsem se docela těšila na devítihodinový odpočinek v letadle. Navíc jsem počítala, že si dopiluji přednes svého projevu a konečně nastuduji, jak pobyt ve velkoměstě přežít bez úhony, literatury jsem měla dost, ale doma na ni nebyl čas. První pohled na "velkou zemi" nebyl ani tak vzrušující, jak jsem čekala, ovšem jakmile se objevily mrakodrapy, které z výšky vypadaly zcela nevinně, napětí vzrostlo. Na letišti v New Yorku nás přivítal černý personál (od uklizečky po celníky), co by tomu asi u nás řekli, kdyby na Ruzyni pracovali samí Rómové?
Cesta do Ameriky posloužila také k tomu, abych se stala živým dopisem pro Míšu Tydlitátovou, kterou postrádáme v MC YMCA. Odešla do USA s dětmi za manželem, který sem byl vyslán na pár let firmou, pro kterou pracuje. Díky tomu jsem se brzo po příletu ocitla u nich doma a tím zpátky v Praze: museli jsme si toho tolik sdělit. Průběžně jsme se vraceli do států, protože Míša i Bořek se neubránili srovnávání. Jejich postřehy a později i částečně moje prožitky jsem pilně zapisovala.
Škola
Nejstarší Anička loni v lednu (hned po příjezdu) nastoupila rovnou do první třídy, přestože u nás ještě navštěvovala školku. To byl první moment, který mne zaujal. Pro nástup do první třídy je rozhodující první prosinec. Jen výjimečně se dětem, které dosáhnou do té doby šesti let, povoluje odklad. A tak se Anička s minimální znalostí angličtiny, ale se školní zralostí (podle místních testů) začala učit spolu s dětmi, které už měly půl roku školní docházky za sebou. Po roce se běžně domluví anglicky, stejně tak umí číst a psát. Vedle běžného vyučování navštěvuje předmět: angličtina jako druhý jazyk. Je to vlastně doučování angličtiny pro děti z přistěhovaleckých rodin. Setkáte se s tím téměř na každé škole. V USA se obvykle rodiny se školními dětmi stěhují za dobrou školou. Za kvalitu totiž odpovídá obec a ta získává peníze na školu z daní od občanů. Tam, kde je dobrá škola, bydlí tedy rodiče, kteří jsou schopni platit vyšší daně. Vztah školy k rodičům a obráceně se s našimi poměry nedá srovnávat, panují tu partnerské vztahy. Děti nosí domů pravidelně písemné informace o dění ve škole.
Schůzky rodičů mají podobu diskusního fóra, každý se ptá na nejrůznější detaily školního života a učitel trpělivě odpovídá nebo společně hledají řešení. Dveře ředitelny jsou stále otevřené, aby tam mohl kdykoli a kdokoli vejít. Rodiče se podílejí na chodu školy, každý podle svých schopností a možností. Někteří mají pravidelné služby, třeba musí obvolat rodiče, když v případě extrémně špatného počasí není vyučování nebo se začíná později. Musím dodat pro nás nepochopitelnou skutečnost, že za extrémně špatné počasí se považuje třeba, když v noci napadne deset centimetrů sněhu. Většina rodičů (především matky) pomáhá při nejrůznějších školních akcích nebo je dokonce sama organizuje. Například ve městě oblíbený tradiční prodej pečiva: rodiče doma upečou nejrůznější pečivo a ve škole ho prodávají, výdělek zůstane škole. Rodiče také pravidelně přicházejí do školy jako odborníci ve své profesi. Rodič představuje dětem své povolání, velmi často se pak ocitne pod "palbou" nejrůznějších dotazů. Děti písemně zhodnotí rodičův výkon (každé dítě napíše vlastní postřeh) a hodnocení přiloží k děkovnému dopisu, který mu pošlou.
Škola je otevřená i "cizím" lidem a tak pro mne nebyl problém strávit spolu s Aničkou celý den ve škole. Budova školy už zvenku napovídala o tvůrčím prostředí, ve kterém se odehrává pestrý život. Některé místnosti slouží více účelům, tomu je uzpůsobené praktické jednoduché vybavení - skládací židle, stoly, paravany i pódium. Ve škole se nepřezouvá, oblečení mají děti složené v závěsných pytlech na chodbě. Učebnice ukládají do třídní knihovny a pomůcky do stolku, domů nosí jen, co potřebují k vypracování úkolů. Každý učitel si uspořádá třídu podle svých potřeb.
Nejen vybavení, ale i výuka působí na první pohled mírně chaoticky - dveře třídy zůstaly otevřené, děti se volně procházely, občas vstoupil kolega z jiné třídy. Učitelka hrála spíše roli koordinátora. Na začátku vyučovacího bloku si děti s učitelkou stanovily cíle, kterých by v daném čase měly dosáhnout. Nejprve pracovaly společně, pak dostaly společný úkol, podle toho, jak kdo s ním byl hotov, volně pokračoval na plnění dalších určených cílů. Při společné práci většina dětí velmi živě spolupracovala, překvapilo mě, jak se dokázaly soustředit při samostatné práci. Učitelka seděla u svého stolku, děti za ní přicházely s hotovými úkoly nebo pro radu. Stalo se, že některé z dětí nedělalo to, co mělo, a přišlo třeba s nějakým novým nápadem. Paní učitelka mu řekla: "To je dobrý nápad, ale promiň, domluvili jsme se na jiném postupu. Teď běž a pracuj podle plánu, až budeš se vším hotov, mám připraveno něco zajímavého." Paní učitelka mi vysvětlovala, že při individuální práci mají bystřejší děti šanci se dostat dál a ti pomalejší je při tom nebrzdí a nezlobí, ona zase má možnost se těm slabším víc věnovat. Na ní záleží, jak děti motivuje, aby pracovaly rády a zkoušely dělat i to, co jim moc nejde. Americký učitel nese zodpovědnost za to, co děti umí.
Obsah učiva a způsob výuky, který staví na principech Komenského "školy hrou", klade při přípravě dětí na základní škole důraz na schopnost zapojit se do života společnosti. Spíše než výkon se hodnotí zájem o daný problém a umění ho samostatně vyřešit, vystupovat na veřejnosti, nebát se klást otázky, projevit svůj názor a zformulovat ho ústně i písemně. Ke zvláštnostem patří i to, že psaní psacím písmem se učí až od třetí třídy, do té doby děti píšou tiskace a většinou tužkou. Obecně platí pravidlo, že je především důležité, co se píše a ne jak. V této souvislosti mě zaujal projekt "Vlastní kniha". Děti vyprávějí příběhy, které jim rodiče pomohou napsat, ilustrují je (mohou zvolit i opačný postup) a pak si z toho svážou knihu. Za další inspirativní nápad považuji "osobní školní deník". Děti každý den na konci vyučování do něho zapíší hodnocení dne a své vzkazy dětem tam může připsat jak učitel, tak rodiče.
Celá jedna stěna ve třídě poskytuje prostor k informacím o dětech a životě ve třídě. Visí tam například fotografie dětí s daty narození, pravidla chování ve škole formou jednoduchých obrázků, tabulka s titulem "ztráty zubů", nebo seznam služeb a dětí, které je mají na starost. Líbilo se mi, že každé dítě má svoji roli ve společenství třídy, každé musí plnit nějakou službu, takže by se bez něho život třídy neobešel. Zúčastnila jsem se také zkoušky divadla na školní akademii. Ve hře vystupovaly různé druhy hmyzu (děti právě hmyz probíraly), ve společenství hmyzu vznikl jakýsi problém, protože protestní dopis ho nepomohl vyřešit, sepsaly někteří z nich petici a uspořádaly demonstraci před Bílým domem. Dokonalá ukázka toho, že příprava a inscenace divadelní hry může suplovat občanskou výchovu. S nacvičováním představení a s kostýmy pomáhaly maminky. Když děti přestaly ovládat svůj temperament, použil učitel domluvených gest, až se všichni ukáznily, nepotřeboval ani křičet ani napomínat.
Soužití v americkém mnohonárodnostním společenství vyžaduje od jednotlivců velkou toleranci a ta se musí v dětech samozřejmě pěstovat. Slouží k tomu i projekt "Hvězda týdne". Celý týden se do vyučování prolíná kultura země původu některého z dětí ze třídy a na závěr proběhne malá oslava v národním stylu. Cílem je vzájemně se poznat a vyvolat obdiv k jiné kultuře, přijímat různost barvy pleti a kultury jako přirozený jev. Škola žije také nejrůznějšími náboženskými svátky z celého světa.
Tak jako jinde na světě i v USA mají problémy s šikanou. Pokus předcházet šikaně na zdejší škole vychází z názoru, že ti, kteří se lépe znají, si méně ubližují. V každém ročníku je šest paralelních tříd a děti chodí každý rok do jiné třídy. Takže se stačí během roku seznámit s novými dětmi a mají kamarády z předešlého roku v jiných třídách. Díky tomu se mohou vzájemně víc poznat i rodiče. Na druhé straně pokud vznikne nepřekonatelné pnutí mezi některými dětmi, může rozdělení do jiných tříd napomoci ke zklidnění situace.
Nechala jsem si okopírovat Aniččino vysvědčení. Z každého předmětu dostávají děti několik známek, například čtení: rozpoznání a porozumění nových slov, čtení s porozuměním, samostatné čtení, radost ze čtení, kompletní práce a úsilí. Z takového hodnocení se snadno zjistí, co dítěti jde a kde je dobré pokusit se mu pomoci. Vysvědčení obsahuje i krátké vysvětlení o jeho smyslu a to končí slovy: Prosíme, kdykoli volně kontaktujte třídního. Uvědomila jsem si, že výuka na našich školách se stále ještě zaměřuje na množství vědomostí, zapomíná se, že škola by měla vychovávat dítě jako komplexní osobnost, jako budoucího svobodného občana. V tomto ohledu představuje americké školství obrovskou škálu inspirace a zaleží na nás rodičích, zda se pokusíme dobré zkušenosti prosazovat na školách, které navštěvují naše děti. Změny nezáleží na množství peněz, ale především na myšlení lidí.
Kulturní zázemí pro rodiny s dětmi
Brzy jsem zjistila, že útočiště při špatném počasí lze nalézt v knihkupectví. Tam člověk může strávit třeba celý den a číst si v pohodlí knížky, aniž by ho někdo nutil k nákupu, může si tu také dojít na záchod. Často sem chodí maminky s malými dětmi, čtou si nejen ony,ale i malé děti si volně vybírají knihy z regálů a pilně je "studují" buď u stolku nebo vleže na zemi, nikdo je neokřikuje. Podobně fungují i knihovny, tam si školní děti chodí psát domácí úkoly nebo hrají vzdělávací hry na počítačích, menší děti si hrají s hračkami a matky jim čtou pohádky a ty nejmenší spokojeně spí mezi regály s knihami.
Dalším útočištěm se mohou stát muzea. Většina muzeí mívá programy pro děti nebo rodiče s dětmi mohou muzeem procházet s tištěným průvodcem, který mívá i pracovní listy. Děti se mohou vyřádit v tvořivých dílnách. Běžné jsou rodinné slevy a zaměstnanci sponzorských firem mají vstup zdarma.
"Sejly"
Přestože (možná právě protože) se Američané často stěhují, nemají problémy s množstvím věcí. Před stěhováním totiž většinu věcí rozprodají. Cedulka na domě zve kolemjdoucí, aby si vybrali z vybavení bytu, co se jim hodí. Většina přistěhovalců nebo mladých lidí má šanci si levně zařídit byt včetně nádobí. Další typ prodeje bývá sezónní. Když se vám něco doma zprotiví nebo to už nepotřebujete, můžete všechno v rámci obecně vyhlášeného prodejního týdne vystavit před dům a označit cenovkami, zároveň se můžete projít ulici a prohlédnout si, eventuálně koupit, co nabízejí druzí. Zbylé věci můžete ještě uplatnit při nejrůznějších dobročinných bazarech nebo sbírkách.
Automobilová závislost
Američan nikdy nechodí pěšky, Američan buď jezdí autem nebo běhá. Chodec nemá velké šance, v menších městech ani nebývají všude chodníky, nákupní centra stojí daleko a volná příroda je nedostupná, vzdálenost veřejného parku nebo lesa se pěšky těžko zvládá. Auta zaplnila dálnice, silnice, ulice i uličky, aby se chodec téměř úplně neztratil, museli nastoupit strážníci a jejich pomocníci (často z řad rodičů), kteří zastavují provoz zejména ve všední den před školou a v neděli před kostelem. Rodiče vozí děti do školy autem, ze vzdálenějších míst je sváží žlutý školní autobus, pěšky chodí jen z nejbližšího okolí.
Dětské narozeniny
Oslava narozenin dítěte se v USA nenechává náhodě. Narozeniny se neslaví doma, ale buď v pizzerii nebo v obchodě s hračkami či na kluzišti. Děti rozešlou pozvánku s přesnou hodinou, programem a předpokládanou délkou oslavy. Nejprve probíhá program, který většinou zajišťuje firma, kde se oslava pořádá, pak přichází na řadu jídlo (pizza, hamburger, barevný dort). Dárky, které dojdou ocenění, musí být "velké, barevné a umělé", písemné poděkování za dárek patří k zaběhanému rituálu oslavy. Hosté si domů také odnášejí dárky. Míša si stěžovala, že se zpočátku snažila s dětmi vybírat milé a vkusné pozornosti, ale narazila na "americký vkus". Stejně tak narazili na zakonzervované zvyky, když poprvé pořádali narozeninovou oslavu svých holčiček. Chyba číslo jedna: oslava se konala u nich doma. Chyba číslo dvě: program vymysleli sami. Chyba největší: dort nebyl barevný a k jídlu podávali chlebíčky doma vyrobené. Reakce dětí aniž by ochutnaly: "Fuj, to nejím."Když pomyslím, jak rychle se u nás zabydlely narozeniny u Mc Donalda, tuším, že Ameriku brzy doženeme.
Rozpory
Pilné a samozřejmé třídění odpadů, téměř křečovitá péče o každičký strom, úzkostlivé sledování množství tuků a dalšího složení potravin a tak dále vyvažuje nadměrné a zbytečné používání plastových obalů a nádobí, zbytečné používání automobilů, přejídání se hamburgery, přepíjení se cocacolou nebo zápas s obezitou.
Big Apple
Cestou v letadle a před usnutím u Tydlitátů jsem pročetla několik průvodců městem zvaným Big Apple. Vzhledem k tomu, že se jejich informace navzdory různým autorům poměrně vzácně shodovaly, rozhodla jsem se dbát zejména těch rad, které upozorňovaly na odlišnosti americké kultury. Pomohlo mi to v mnoha situacích, přesto jsem velmi často byla bezradná nebo nevycházela z údivu. Dospěla jsem k názoru, že Američané potřebují být za každou cenu jiní. Například nemají kliky a koule místo nich se otáčejí při otevírání doleva, nikde jsem se nesetkala s ruční sprchou, systém spropitného a příplatků k cenám jsem za oněch čtrnáct dní nestačila do detailů pochopit ...
Přiznávám, že tyto drobné pastičky na evropské tradice mě dost bavily a pomáhaly strávit pobyt ve městě mrakodrapů. Umíte-li počítat, dokážete-li rozlišovat východ a západ a znáte-li základní systém značení ulic na Manhattanu, pak si myslím, že se i bez mapy nemůžete ztratit. Kde jsem se však já "malá Středoevropanka" ztrácela, to byly pohledy vzhůru, tam kdesi v nebesích jsem hledala střechy domů, tam v téměř nedozírném prostoru jsem mohla občas zahlédnout i krásné zdobení (často na budově jediné). Po počátečním opojení jsem začala vnímat zimu ulic, kde slunce nemá velkou šanci, sílu větru, který se valí úzkým koridorem, nesmírnou závislost života v budovách na elektrickém proudu a aroganci, jakou obří stavby přerůstají domy lidských rozměrů.
Mám v nohách desítky kilometrů ulic "Velkého jablka", můj horizontální pohyb městem však často přerušovalo nutné vertikální přemisťování výtahem. Pokoj v 17. patře, kancelář OSN v 8., návštěva Fordovy nadace v 11., socha Svobody, "dvojčata" atd., to všechno bych bez výtahu nezvládla. Pobyt ve výtahu mi pravidelně zpestřovali spolujezdci z různých koutů světa a bát jsem se nemusela, protože ve většině domech neměli 13. patro. Když jsem v OSN omylem nastoupila do rychlovýtahu, který poprvé zastavil ve 24. patře, nezbylo mi nic jiného než se projet nahoru a zase se vrátit do přízemí a přesednout do normálního výtahu, abych se dostala do svého cíle v 8. poschodí. Příště se mi to už nestalo, vždyť chybami se člověk učí. A v Americe se musíte učit rychle, abyste neztratili krok!
Mimo čas strávený ve výtahu jsem chodila většinou pěšky, což téměř nikdo nechápal. Hotelový portýr si po několika dnech zvykl a přestal se mě ptát, má-li zavolat taxi, hezký den mi ale popřál pokaždé. Ostatní kolegyně se přemisťovaly oněch osm bloků (což je necelý kilometr) pomocí taxislužby, která je relativně levná, jednotná a bezpečná. Nechápu, proč se naši radní v Praze systémem taxi služby v New Yorku neinspirovali. Někdy se mi zdá, že kopírujeme kdejaký nesmyslný hit, ale fungující a lety ověřené způsoby nám nejsou dost dobré. Metrem jsem jela několikrát večer a to byl zážitek. Téměř co stanice to jiná hudební produkce, tu černošská jazzová kapela, tu seskupení mně vzdáleného stylu (ani nevím jakého), tu osamělý student klasické hudby. Našemu metru by rozhodně trochu oživení neškodilo.
Na pěších túrách ve volném čase jsem mohla nasávat zdejší atmosféru nejlépe. Pestrobarevný život na ulicích mi poskytl životní příležitost, abych si vyzkoušela vlastní míru tolerance a zároveň si užívala volnosti, kterou přináší tolerance druhých. Těžko hledám slova, kterými bych vystihla své rozpoložení. Na jednu stranu mě město fascinovalo "technickým provedením", to nelze upřít, ona technologická dokonalost opravdu ohromuje, ale pak jsem si představila, jak zbytek světa se postupně proměňuje v americký obraz, a rázem mé nadšení ochablo. Na druhou stranu mě pobývání uprostřed směsice národů, kultur a široké nabídky nevšedních zážitků nebezpečně přitahoval. Pak jsem procházela Národním muzeem amerických Indiánů a znovu na mne padl splín: Za jakou cenu lidé této země užívají svobody? Měli vůbec Evropané právo zničit tak úžasnou kulturu, aby pak po letech demonstrovali možnost soužití nejrůznějších ras a národů v jednom státě? Stav rozpolcenosti duše mne provázel po celou dobu. Kéž bychom dokázali přejímat jen to dobré.
Nechci skončit v depresivní náladě, New York (snad i celé USA) poskytuje mnoho skvělých nápadů a kdo je jen trochu otevřený, může se i za pár dní nesmírně obohatit. Byla jsem například nadšena skříněmi ve zdi - kvalita bytu se mimo jiné měří jejich počtem. Hotelové bydlení: jako byste četli v americkém románu - kuchyňka, prací a žehlicí servis apod. Každý běžný byt je vybaven velikou troubou (asi na krocana), ale není vybaven pračkou, prát se chodí do prádelny (tam nesete pytel se špínou, zpět suché, voňavé a čisté prádlo). Pro nás, co nemáme tak hluboké kapsy, považuji za skvělý nápad prodejny, kde se sami obsloužíte u pultu s obrovským výběrem ovoce, zeleniny, sýrů a masa, u kasy vám váš výběr zváží (ceny přijatelné) a vy si sednete a příjemně pojíte. Pojíte-li přespříliš, nevadí, téměř na každém rohu potkáte posilovnu či nějaké sportcentrum, tam můžete svá nadbytečná kilíčka vypotit (což se mnohým Američanům ale nedaří).
Snažila jsem se v rámci možností užívat všeho, co mi z přebohaté nabídky tohoto města bylo blízké. A to jsou především galerie a muzea. Netušila jsem, kolik skvostů tu najdu, nemyslím jen umělecká díla, ale i předměty lidové tvorby z celého světa nebo nejrůznější způsoby instalace. Tady jsem zapomínala na všechny útrapy bytí.
OSN
Samo OSN vlastní poměrně velkou sbírku uměleckých děl od nejrůznějších umělců z celého světa. Hlavní budova leží na břehu East River obklopena příjemnou zahradou. Život uvnitř připomíná Babylonskou věž: všude se hemží lidičky nejrůznější pleti a jazyka, zorientovat se dá velkou práci těm, co se tu denně pohybují, natož nám, kteří tu jsme nahodile. Jakkoli jsem se všude setkávala s doslovným naplněním hesla: "náš zákazník, náš pán", hlídači vstupu se ovládat neuměli a dávali najevo svoji moc, inu trochu byrokracie musí být.
Vlastní jednání nebylo až tak zábavné, ale přineslo nám nové kontakty, navíc jsem měla možnost prezentovat naši práci a zdá se mi, že se pomalu začínají prolamovat ledy. Původní představa (především Američanek a ty víceméně všemu vládnou) počítala s vybudováním sítě svépomocných skupin ve východní Evropě (podařilo se mi vysvětlit, že Česká republika leží ve střední Evropě) a ta síť měla být řízena z Moskvy. Vynaložila jsem veškeré úsilí, aby pochopily, že pro nás to je nepřijatelné. Podle toho, jak dopadne jednání, které právě teď probíhá, uvidíme, zda mé argumenty byly dost přesvědčivé.
Možná se vám zdá, že napojení na mezinárodní síť nemá dopad na práci v jednotlivých centrech. Především je to velké ocenění vás všech, kteří se aktivně podílíte na dění v MC. Důležité je, že se o nás ví a že se můžeme spolehnout na oporu z venku. Čas přinese i další možnosti, toto byl zatím první krok.
Rut Kolínská
19.6.1999