1999 Bukurešt
Vývoz myšlenek (export idejí?)
Do Bukurešti mě zavedlo přesvědčení, že dobré nápady si nemá člověk nechávat jen pro sebe. I k nám se idea mateřských center dostala podobnou cestou, i když náhodně. My jsme náhodě trochu pomohli tím, že jsme nabídli Českým centrům spolupráci na šíření mateřských center v zemích, kde MC nejsou. První projevilo zájem uspořádat seminář o budování MC České centrum právě v Bukurešti. Seminář byl pečlivě připraven. Nejprve jsem navštívila azylový dům IEDERA, kde nacházejí dočasně útočiště ženy, které rodina zavrhne, protože čekají a porodí dítě. Společenské prostory domu dvakrát týdně otevírají veřejnosti. Scházejí se tu děti a rodiče ze širokého okolí, děti si hrají a rodiče (většinou maminky) si povídají. O všechny pečují profesionální sociální pracovnice a dochází sem také psycholog. Ocenila jsem jejich nápad odbourávat izolovanost obyvatelek pomocí setkávání s jinými lidmi a vyprávěla jsem jim o programech v našich centrech. Myšlenka obohatit pobyt dětí a rodičů se jim líbila, ale předem si řekli, že by o to nebyl zájem. Cítila jsem střet profesionální a laické pomoci.
Pracovnice Českého centra před mojí návštěvou zmapovaly rumunské nevládní organizace, které se zabývají problematikou rodiny. Zajímavé bylo, že některé se seznámily až při setkání na půdě Českého centra, kde se sešlo 30 zástupkyň nejrůznějších nevládních organizací, lékařů, psychologů, pedagogů a novinářů. Snažila jsem se jim předat naše zkušenosti, které obrazem přiblížil i videozáznam z MC YMCA Domeček na Jižním Městě. Musím maminky z Domečku pochválit, protože se jim podařilo natočit jasnou instruktivní reportáž, kterou mohou používat nejen k vlastní prezentaci, ale zároveň poslouží i jako návod. Po mém úvodu se rozpoutala živá (mýma očima téměř vášnivá) diskuse o občanské pasivitě, neschopnosti uchopit život do vlastních rukou, neustálém čekání na pomoc shora či odjinud.... Samozřejmě, že došlo i na zákony a ekonomickou situaci. Jedna starší historička vyzdvihovala český národ, který se i v těžkých situacích dokázal chápat dobrých nápadů a tím růst. Rumuni, že naopak všechny dobré vlivy, které se k nim dostaly, vždycky jen zavrhli. Svoji řeč zakončila přáním, aby konečně využili dobré věci, která se jim nabízí. Pokud se nám podařilo zasít alespoň drobounké semínko na úrodnou půdu, tím nemyslím jen ideu MC, ale diskusi o občanské odpovědnosti, pak tato cesta splnila svůj úkol. Věřím, že pomohou i média, která byla přítomna.
Díky kamarádovi, který shodou okolností momentálně pracuje v Bukurešti, jsem poznala alespoň letmo "světla a stíny" života v Rumunsku. Pobyt v Bombay mě připravil na bídu i špínu, proto jsem nevnímala nepořádek na ulicích tak intenzivně jako Češi, kteří tu bydlí. Čaučeskovo velikášství proměnilo Bukurešť v ohavné město a moc bych přála Rumunům, aby se jim podařilo jejich metropoli polidštit. Slavný nedostavěný Čaučeskův palác demonstruje zrůdnou ideologii zvenčí a uvnitř se každý návštěvník promění v malého bezradného človíčka, který se ztratil v labyrintu (ostatně zabloudí tu občas i průvodci). Stavba paláce je obestřena mnoha záhadami, Čaučesku totiž jako většina diktátorů trpěl stihomamem, proto se nesměla vést žádná dokumentace, dělníci byli najímáni jen na určitou dobu, z nejrůznějších koutů země a každý znal jen malý úsek, na kterém pracoval. Dodnes se palác nepodařilo zpětně zmapovat do všech detailů. A co s ním? S obrem, který stojí neuvěřitelné množství peněz daňových poplatníků a v podstatě je nepoužitelný?
Zbyl mi čas i na výlet do rumunských Karpat. Jeden den stačil, abych tam nechala své srdce: panenská krajina, nádherné kláštery, přátelští lidé, medvědi, brynza a mohla bych vyjmenovávat nekonečně dlouho všechno, co mne nadchlo. Kraj Drákuly byl stvořen pro romantickou a dobrodružnou dovolenou.
Rut Kolínská
19.6.1999