1999 Bombaj
Cesta do země slonů a opic
Mauglí, Ghándí, sloni, opice a slamy utvářely moji naivní představu o Indii. Před cestou jsem sondovala mezi těmi, kteří Indii navštívili. Jejich výpovědi se značně lišily, především podle toho, jaký účel měla jejich cesta a kterou část země navštívili. Na Indickém velvyslanectví jsem krom víza obdržela seznam nezbytných věcí a rad na cestu: šátek, baterku, identifikační kartu, ochranu proti komárům, parfém, kupovat pitnou vodu v originálně zabalených láhvích, nejíst nevařenou stravu, ovoce oloupané cizí osobou a neloupané ovoce.
Po nočním sedmihodinovém letu klesáme na bombajské letiště, obrovské plochy připomínající záplatovanou látku prozrazují realitu - obrovská slamová sídliště. Chudé letiště pak člověka nepřekvapí, vnímám spíš první nádech exotiky - krásné Indky v sárí a palmy. Taxi projelo park, který obklopuje letiště, a za ním začíná pravá Bombaj. Mám pocit, že slamové chatrče z nejrůznějších materiálů vyrostly přímo na smetišti. Život se odehrává na ulici - neuvěřitelné lidské hemžení. Objevují se první městské domy a já čekám, kdy přestane slam a začne město. Život na ulicích houstne, domů přibývá, ale slam zůstává. Jízda autem potřebuje pevné nervy, na rozdíl od nás se jezdí vlevo a na první pohled se zdá, že tu neexistují žádná pravidla. Počet proudů odpovídá počtu vozidel, která se právě vejdou na vozovku vedle sebe. Jako prostředek k dorozumění slouží klakson. Chodci užívají cestu společně s dopravními prostředky. Ani jsem nepostřehla, že jsme se dostali do centra města a po chvíli stojíme před budovou YMCA, která bude několik dní mým útočištěm.
Osm dní
Za osm dní pobytu, který byl navíc naplněn bohatým programem konference, se nechci pasovat na znalce indického života, mohu pouze předat to, co jsem viděla, slyšela a cítila. Bombaj patřila ke kvetoucím městům za anglické nadvlády, dnes slam prorostl až do centra města a tak tu žijí pohromadě nejbohatší a nejchudší, na první pohled se zdá, že si nepřekážejí. Obydlí bohatých jsem zevnitř neviděla, ale obydlí těch nejchudších jsem poznala. To není v podstatě problém, k tomu stačí procházet ulicemi a mít oči otevřené. Chodníky ulic se proměnily v sídliště chudých. Každý bydlí podle toho, co se mu podařilo zajistit. "Nejlépe" jsou na tom ti, kteří si stloukli svoji chatrč ze dřeva, jiní mají igelitové boudy, další hadrové. Mnozí používají k přespávání vozík nebo obrovskou ošatku, přes den jim tato "postel" slouží k transportu zboží nebo jako prodejní pult. Mnohým stačí kobereček či deka, kterou na noc rozloží na ulici. Někteří obývají smetiště.
Veškerá osobní hygiena se odehrává na ulici. Lidé čistící si zuby nebo splachující si namydlené tělo patří k běžným pohledům po ránu. Procházet ulicemi vyžaduje zvýšenou pozornost, kam právě šlapete. Na ulici se také vaří, pere a pracuje. Lidé ze slamů o sobě vědí všechno, nemají žádné soukromí. Dokážu si představit, že se na těchto ulicích rodí děti, ale nedovedu si představit, kde se plodí. K dokreslení obrazu zdejšího života musím dodat, že na vozovce probíhá hustý městský provoz vozidel nejrůznějších kvalit, černožlutých taxíků, zastřešených trojkolek, kár s lidským nebo volím potahem a doubledeckerů. Malé děti se často ocitají těsně vedle jedoucích vozidel, hrají si v prachu ulice a dýchají výfukové plyny.
Chudí Indové bydlí také tam, kde nacházejí práci. Viděla jsem stavbu dálnice, kterou lemovala tábořiště pro celé rodiny. Na práci se podíleli nejen muži a ženy, ale i malé děti. Ty roztloukaly kamení, ženy je nosily v nádobách na hlavách mužům, kteří z nich připravovali podklad vozovky.
Jiný svět
Myslela jsem si, že vím, co mne čeká, ale uprostřed skutečnosti jsem prožívala silné rozpaky, jak právě tuto skutečnost přijímat. Prožívala jsem vnitřní boj. Na jedné straně pocit nezvaného hosta, na druhé straně pocit bezmoci. Když se mi podařilo odpoutat se od špíny, smradu, nepořádku a hluku, začala jsem vnímat pohledy lidí, jejich prozářené oči naplněné vnitřním pokojem, teprve pak jsem si uvědomila, že nesmím hodnotit našimi měřítky. Indie má jinou kulturní tradici, Indové vyznávají jiné životní hodnoty a styl jejich života můžeme pochopit, teprve až pronikneme do jejich myšlení.
Tváří v tvář jinému světu jsem začala srovnávat nesrovnatelné. Západní civilizace vnesla do této země chaos, střetly se tu dvě velmi rozdílné kultury a nelze říct, jedna z nich je lepší, protože každá je postavená na jiných hodnotách a má jiné kulturní zázemí. Souboj životních stylů tu probíhá dodnes a výsledky jsou smutné. Nevím, jak z tohoto začarovaného kruhu ven, ale rozhodně si nemyslím, že Indii pomůžeme, budeme-li jí vnucovat náš způsob života.
Kdysi dávno sem přišla křesťanská misie. Nevím, jak tehdy působila, vím jen, že křesťanství v Indii přetrvalo a v některých oblastech najdeme živé křesťanské sbory a jejich chrámy se mnoho neliší od evropských. Dnešní křesťanská misie směřuje k těm nejpotřebnějším. Nejznámější se stala práce Matky Terezy, ale v Indii působí množství dalších skupin a řádů. Všichni pomáhají nemocným s leprou a jejich příbuzným, především dětem. Shodou okolností jsem na zpáteční cestě letěla s bratrem Františkánem, který mi o mnohaleté práci s nemocnými a později i vyléčenými dětmi vyprávěl. Jsou to většinou děti, které přišly o rodiče. Pokud se uzdraví, připravují je na samostatný život, hledají pro ně adoptivní rodiče "na dálku", eventuelně zprostředkovávají mezinárodní adopci. Některé z těchto dětí se v dospělosti rozhodnou pro práci v misii.
Svépomocné skupiny
Součástí programu konference byla výměna zkušeností. K "Best Practice" v Indii patří svépomocné skupiny, které organizují ženy ze slamů. Rozhodly se hledat řešení pro sebe a další lidi, kteří žijí na ulicích. Zakládají družstva a společně si šetří peníze. Každý den vybírají od svých členů tolik, kolik sami chtějí a mohou dát (často to jsou skutečně jen drobné), a pečlivě jim vedou spořitelní knížku. Kdo se podílí na spoření má právo na půjčky. A tak se lidé nemusejí obávat, že nebudou mít na lékaře nebo na školní pomůcky. Někteří se rozhodnou spořit na družstevní "domeček". Byli jsme se podívat na jednom z několika družstevních sídlišť, která za poslední léta vyrostla na okraji Bombaje. Řadové cihlové domy vytváří malé městečko. Jednotlivé rodiny obývají "bytovou" buňku čtyřikrát čtyři metry. Velikost se tedy mnoho neliší od prostoru, který obývali ve slamu, ostatně domy jsou oficiálně vedené jako slam, protože podle zdejších zákonů by jinak museli zaplatit horentní sumy za pozemek. Všichni obyvatelé společně plánovali a rozhodovali, jakou podobu bude sídliště mít. Pro mne bylo trochu nepochopitelné, že se například místo vlastních záchodů rozhodli pro společné a společné mají i umývárny. Na sídlišti postavili prostor pro obchod a lékaře.
Stejně jako se obyvatelé společně podíleli na stavbě sídliště, podílejí se i na jeho správě, o všem se hlasuje a hlasovat smí každý dospělý. Přestože se všední život zdánlivě neliší od života ve slamech (vaří se a pere i pracuje na ulici před domem), na první pohled však postřehnete rozdíl - všude je čisto, dokonce třídí odpad a založili kompost. V budoucnu počítají, že budou pěstovat květiny a zeleninu.
Pociťovali jsme pýchu žen, které tento projekt vymyslely. Ani se nedivím, jejich pýcha je oprávněná. Nečekaly na pomoc zvenčí a pustily se do mravenčí práce, která konečně přináší své plody. Ocenění, které jim udělilo OSN, si zaslouží. Že je to kapka v moři? Zatím samozřejmě ano, ale projekt se šíří po zemi. Důležité je, že stále více lidí chápe, že není dobré pasivně čekat na pomoc někoho silnějšího a bohatšího, který se většinou potřebných neptá a udělá to, co si myslí on, že je dobré. Stále více lidí se rozhoduje pro svépomoc. Tím, že se podílejí na pomoci jiným, získávají mnohé pro sebe.
Svépomoc se stala hlavním tématem Huairou komise. Všechny účastnice konference mají se svépomocí ve svých zemích bohaté zkušenosti a je zajímavé, jak se tyto zkušenosti podobají přes veškerou odlišnost ekonomického a kulturního zázemí. Překvapilo mě, že indické nebo africké ženy mají mnohem větší občanské povědomí než mnohé ženy u nás. Mají propracované systémy zapojení do občanské společnosti, velmi cílevědomě se snaží probouzet své okolí a často se jim podařilo, že je úřady přijímají jako partnery. Tady se máme co učit.
Rut Kolínská
19.6.1999
